Charitativní fotografická výstava Jdeme dál Vystava potrvá od 5.4 do 30.4.2018 v Ježkovy voči. Výstava sociálního dokumentu jenž nahlíží do života dvou vozíčkářů Hanky a Tomaše. V\stava obsahuje i autorskou knihu s příběhy těchto dvou zajímavách lidí. Toto jsou jejich příběhy, přijdte se podívat jak hrdinové těchto příběhů vypadají. Fotografie jsou prodejné a je možné darovar´t i pčíspšvek do kasišky. Výtěžek půjde na naše hrdiny. Hanka Jmenuji se Hanka, tak zvaný Oslík, mé neodolatelné hýkání se zvučně rozléhá prostory vnějšími i vnitřními. Moje diagnóza je DMO (Dětská mozková obrna), jsem na vozíčku úplně imobilní a moje pusa, věčně rozesmátá od ucha k uchu, je často téměř jediným mým nástrojem pro komunikaci s okolím. Když už ani pro hýkání nezbývají síly, používám alternativní komunikaci. Vhodnými otázkami na které lze odpovědět ano, nebo ne se mí asistenti se mnou dorozumí. Ano je mrknutí nebo ladně vyplazený jazýček a ne vzdorovitě nakrčený nosík. Do svých deseti let jsem bydlela doma s rodiči v Bílovci, kde jsem i navštěvovala klasickou školku a základní školu, ve které jsem byla integrovaná. Bylo to šťastné období, ve kterém jsem cítila podporu a empatii spolužáků a hlavně paní učitelky. Byla jsem tedy velmi zklamaná, když jsem po třetí třídě musela školu opustit, protože příprava výuky pro paní učitelku byla už příliš náročná. V důsledku těchto událostí, jsem nakonec i přes můj nesouhlas skončila v tehdejším Ústavu sociální péče Kociánka. Stýskalo se mi po kamarádech a hlavně po rodičích. Postupem času jsem si ale na Kociánce zvykla. Našla jsem si nové přátele, vystudovala jsem během patnácti let tři školy, ale Kociánka se nikdy nestala mým domovem. Mým životním snem bylo mít své vlastní bydlení s osobními asistenty. Takové útulné a teplé hnízdo, kde bych se mohla cítit svodná a nezávislá. To se mi splnilo před rokem a půl. Pořád se učím spoustu nových věcí a ani o dobrodružství a zajímavé výzvy tu není nouze. Ve volném čase maluji abstraktní obrazy, takže mi kreativní a umělecký svět není vzdálený. Focení pro mě bylo zajímavé a zároveň zábavné. Ráda se s ostatními lidmi dělím o svůj nevšední svět. Tomáš V Karlíně v Praze 8 jsem strávil dětství, chodil jsem zde do jeslí, mateřské školky i základní školy. Během navštěvování základky jsem aktivně sportoval, hrál jsem fotbal a basketbal, v zimě lyžoval. Prázdniny jsem trávil na Šumavě, kde jsem jezdil na kole, učil jsem se jezdit na motorce i v autě, chodil plavat na přehradu u Husince a vodní hasičské nádrže v blízkém okolí chalupy. Střední školu dopravní v Praze jsem nedostudoval, protože přišel listopad 1989 a já se začal zajímat o život jako takový, ale následně jsem si dodělal třetí ročník železničního učiliště, takže jsem vyučen v oboru železniční doprava-tranzitér. Dnes je mi 40. Vždy mě bavila klasická černobílá fotografie, takže do dnešní doby občas něco nafotím na klasickou zrcadlovku s kinofilmem a pak se rád ponořím do červeného světla, mezi misky a zvětšovák, a „tvořím“. V roce 1999 jsem při pádu z devíti metrů utrpěl úraz páteře, kdy jsem se po operacích a následné intenzivní rehabilitaci vrátil po roce zpět do práce s diagnózou paraparesa obou dolních končetin a invalidním vozíkem. Zároveň jsem byl v té době zamilovaný, takže jsem se v roce 2000 oženil, a můžu říct, že díky ženě jsem se s celou tou životní situací vyrovnal daleko líp a dřív než kdybych na to byl sám. Po nějaké době na vozíčku jsem s dvěma kamarády založil sdružení Adrenalin bez bariér, které nabízí lidem s různým hendikepem různé adrenalinové vyžití. Hraji ligu florbalu na mechanickém vozíku, občas si zahraju tenis, jako první jsem si ale pořídil monoski, lyži pro vozíčkáře, a aktivně lyžuji. Po letech zase dělám práci, která má smysl, jsem tajemník Komise Rady hl. m. Prahy pro Prahu bezbariérovou a otevřenou, kde pracuji s lidmi, kteří se dané problematice bezbariérovosti v Praze opravdu věnují na 100%, jsem referent na Oddělení bezmotorové dopravy v Odboru rozvoje a financování dopravy na Magistrátu hl. m. Prahy, dále se účastním mezinárodní spolupráce v rámci organizace EUROCITIES a její pracovní skupiny „Barier-free City for All“ na zahraničních výjezdech dvakrát ročně, kde zastupuji hl. m. Prahu. V současnosti sháním finanční prostředky na downhilovou čtyřkolku, kolo na sjezd, mám kamaráda Michala z Plzně také vozíčkáře, který se tomu věnuje aktivně již pět let a s kterým jezdíme po horách z kopce dolů. Oblíbený „citát“: RIDE OR DIE
Výstava je zdarma, ale bude zde umístěna kasička na dobrovolné vstupné, které jde výhradně pro vozíčkáře.
Fotky si můžete zakoupit, z toho 50 % půjde opět na charitativní účely.
