Z odstupu třiceti let snad vypadá československá protikomunistická opozice v roce 1989 jako názorový monolit v čele s Václavem Havlem a Chartou 77. Ve skutečnosti se aktivní občané dávno před listopadem sdružovali v desítkách občanských iniciativ. Propojené, jindy izolované skupinky a také nejrůznější „osamělí běžci“ přes rizika policejních postihů vyvíjeli bohatou kulturní činnost, vydávali množství samizdatových časopisů a knižních edic, organizovali petiční vystoupení a posléze i demonstrace, které v listopadu otřásaly režimem.
V různých prostředích lze vysledovat různé strategie potýkání se s mocí i odlišnou míru radikality, od chartistů a undergroundu přes reformní komunisty, církve, či ekologická hnutí až po studentské prostředí, kde bylo možné nějaký vzdor zaznamenat až na poslední chvíli.
Kdo měl v opozici největší vliv? Jaké metody opoziční činnosti se dnes zdají být nejpřínosnější? Byla spolupráce mezi opozičními skupinami jen harmonická? Anebo docházelo třeba mezi etablovanými disidenty a nastupující generací k názorovým či generačním střetům? A měl Václav Havel a veteráni Charty 77 konkurenci?
S těmi, kteří byli u toho, s Monikou MacDonagh-Pajerovou, Petrem Placákem, Alexandrem Vondrou, Danielem Kroupou a Lubošem Dobrovským, hovoří Michael Žantovský.
více na www.vaclavhavel.cz
